Hodí se výše uvedené metody pro sanaci vlhkosti historických objektů? Některé ano, jiné je třeba zcela odmítnout. Proč? Jsou na trhu poměrně krátkou dobu a jejich funkčnost z dlouhodobého hlediska např. 50 ti let není odzkoušená. Metody jsou natolik invazivní a nevratné, že jejich užitím již nebude cesty návratu. Krátkodobě sice mohou pomoci a výsledek se může zdát dobrý, ale po několika desetiletích mohou tyto zásahy přinést mnohem větší problémy, které bude nezbytné odstranit za cenu velkých finančních nákladů.

Vodorovnou izolaci a sanační omítky je při obnově historických objektů nutné zcela odmítnout. Jak pracují sanační omítky, jsme si vysvětlili již výše. Vyplývá z toho, že je nezbytné sledovat pomocí měření míry solí v omítkách jejich funkčnost. Toto se v praxi neděje a omítky se odstraňují až v momentě, kdy se vlhkostní mapy objeví nad hranicí sanačních omítek. Vlhkem poničené omítky se musí stejně jako sanační vrstva zcela odstranit až na zdivo. V případě obyčejných omítek líčených vápnem se sice nejedná o nic zásadního, ale velké škody to způsobí tam, kde se na omítkách vyskytují cenné historické malby, nebo jiné původní malované dekory (foto 2.15 a foto 2.16).

A jaké omítky tedy na zavlhlé zdivo použít? Nejprve je zapotřebí odstranit poškozené omítky a vyčistit spáry až do hloubky 3 cm. Poté by se měla zlikvidovat příčina zavlhávání provedením drenážních a okapových chodníků . Zdivo by se mělo nechat přirozeně vyschnout minimálně 1 rok. V rámci tohoto roku je žádoucí provést odsolení zdiva. To znamená, že by se měl provést hubený vápenný podhoz – špric, který by se měl nechat na zdivu několik měsíců působit a poté by měl být odstraněn. Vytáhne nežádoucí soli usazené na povrchu i těsně pod povrchem zdiva. Tento postup by se měl minimálně 3 x opakovat. Teprve poté by bylo vhodné provést omítnutí stěn. Odsolené zdivo nebude tak rychle poškozovat nové omítky. Je to ekonomické i snadné řešení na prodloužení životnosti jakýchkoliv omítek. Nejpřirozenější je použití vápenných omítek bez přídavku cementu, jen trasového vápna nebo vápna dlouhodobě hašeného. Trasové vápno (prodává se jako alternativa hašeného vápna) způsobí větší pevnost omítky srovnatelné s cementem, ale zajistí požadovanou prodyšnost jako u omítek vápenných. Tras je druh vápna s přídavky jiných sloučenin a kompozit, které po jeho vypálení ve vysoké teplotě způsobí jeho speciální pevnostní vlastnosti. Další vhodnou úpravou soklových partií stěn mohou být sušící omítky pracující s fyzikálním jevem zvaným osmóza. Omítky disponují rovněž póry, ale velmi malých průměrů. Jimi odchází pouze vlhkost, ale soli se do póru nevejdou a tak zůstávají ve zdivu, nezanáší tím omítky a proto jejich životnost je vyšší než u sanančích omítek. Jejich vzhled i po delší době je bez vlhkostních map a bez defektů. Tento typ omítek se začal na památkových objektech aplikovat s dobrými dlouhodobějšími výsledky. Jejich cena je však poměrně vysoká.

Vodorovná izolace rovněž do historických objektů především s kamennými základy není vhodná. Zdivo nad clonou se postupně vysuší, ovšem vlhkost zůstane ve zdivu pod izolační clonou i nadále. Navíc vlhkost nebude nikam odváděna a bude se zde kumulovat. Z dlouhodobého hlediska se dá předpokládat, že zdící materiál začne degradovat a základy se začnou destruovat. Lze očekávat závažné statické poruchy, které bude nezbytné řešit za vynaložení vysokých finančních nákladů. S chemickými clonami je to obdobné v tom smyslu, že chemická látka musí být v horizontu několika let do zdiva opět doplněna. Jak chemikálie změní v dlouhodobém horizontu stavební materiál, dnes nikdo nedokáže přesvědčivě odhadnout.

Které metody lze na historické objekty použít? Rozhodně můžeme použít okapový i drenážní chodník, svislou izolaci základového zdiva případně i speciální omítky na soklové partie. Je vždy vhodnější používat tradiční, přírodní materiály. Ty dokáží s historickými objekty a jejich konstrukcemi z kamene, cihel, hlíny velmi dobře pracovat a vzájemně se propojovat. Když dožijí, je jejich odstranění velmi jednoduché. Nepoškodí původní konstrukci. Naopak je nezbytné zcela odmítnou soudobé materiály např. různé druhy hydroizolačních stěrek, a folií a tvrdé betonové, cementové omítky, asfalty.

Jednou z nejúčinnějších sanačních úprav je kombinace svislé izolace, drenážního chodníku i okapového chodníku a prodyšných omítek.

A/ Drenážní chodník

Jeho složení tak, jak je popsáno výše lze využít pro všechny historické objekty. Je nutné však upozornit, že dno výkopu musí být vyspádované od objektu a drenážní trubka by měla být uložena na nejnižším místě. Konec drenážní trubky by měl být odveden od základů domu jejím prodloužením ještě o několik metrů mimo základy. Trubka by měla být obalena geotextilií a teprve následně zasypána štěrkem. Mezi štěrkem a pískem nebo zeminou by měla být rovněž uložena geotextilie, aby se štěrk nezanášel a stále fungoval jako drenáž.

B/ Okapový chodník

U banátských domů by bylo vhodnější místo velkoplošné betonové dlažby použít na okapový chodník velkoplošné placaté kameny. Musí být uloženy v mírném spádu od domu a rozhodně musí být uloženy do propustného lože, nikoliv do betonu. Beton by uzavřel neprodyšně povrch a v případě, že by se pod okapový chodník dostala voda, neměla by možnost dostat se přes spáry mezi kameny pryč. Naopak by se začala tlačit do základového zdiva (foto 2.17).

D/ Svislá izolace

Svislou izolaci vnějšího základového zdiva by bylo nejlepší provést rovněž přírodním materiálem, a tím je jíl. Rozmočený jíl do konzistence hustého bahna se postupně „naplácá“ v tloušťce asi 20 cm na celou výšku základového zdiva. Poté se provede zásyp zeminou. Mezi zeminou a jílem je geotextilie, aby nedocházelo k zanášení materiálů. Přírodní jíl postupně vysychá a při dotaci vody zase bobtná, je nepropustný. Funguje v podstatě neomezeně dlouhou dobu, pokud není vyplaven. Výhodou je, že není nutné základové zdivo nijak zásadně vyrovnávat a menší díry ve zdivu jím lze vyplnit. V případě použití nopové folie musíme základové zdivo vyrovnat, aby se folie dala rovnoměrně rozprostřít. V případě ostrých hran kamenů v neupravených základech, hrozí poškození folie protrhnutím. Ta pak zcela ztrácí svou funkci. Navíc nevzhledná kotvící lišta je plastová a na historických objektech působí dosti cizorodě, nevkusně a její životnost navíc není příliš dlouhá. Velmi brzy se láme a není stálobarevná. Nopová folie uzavře naprosto neprodyšně vnější líc – boční stranu základového zdiva. Vlhkost se ale do konstrukce dostává i ze spodní strany zdiva, kterou nelze izolovat. Nopová folie jí nepustí pryč. Zůstává v prostoru mezi vnějším lícem základového zdiva a folií. Nopy by měly vytvořit mezery, kterými by vlhkost mohla stoupat vzhůru. Ale z dlouhouhodobější praxe se ukázalo, že tomu tak není. Naopak vlhkost se zde kumuluje a zůstává. Zdivo je i nadále vystaveno zvýšené vlhkosti. V případě užití jílu tento problém nenastává, jíl při styku s vodou nebo vysokou vlhkostí nabobtná, případně vlhkost absorbuje a zvětší svůj objem. V momentě suchého počasí se jíl postupně a přirozeně vysušuje a tak uvolňuje přebytečnou vlhkost. Jedná se o zcela bezpečnou, relativně levnou a funkční, přesto zapomenutou, metodu (obr. 2.11).