Základy domu, problémy s vlhkostí

Většina banátských obytných domů má základy pod úrovní terénu kamenné, stejně jako vyvýšenou soklovou část nad úrovní terénu. Výška kamenného soklu je individuální a závisí na usazení domu v terénu. Na několika příkladech můžeme vidět dům usazený v prudce klesajícím svahu. Kamenný sokl domu je na jednom konci natolik vysoký, že prostor pod domem mohl být částečně využit jako sklep nebo jako malý chlév. Ve většině příkladů však domy mají poměrně nízký sokl od 30 – 100 cm. Zbývající obvodové zdivo domů je cihelné, převážně ze sušených cihel. V tomto případě se jedná spíše o mladší domy. Starší objekty pocházející ze 60. let 19. století mají zdivo tzv. truplované, což byla speciální technologie , kdy se do dřevěného bednění lila hliněná malta armovaná na nárožích větvemi. Jaká poškození hrozí základům a soklové části domu? Především je to dešťová voda ze střech a voda vzlínající ze země. Při odstraňování defektů po poškození vodou je nezbytné nejprve najít příčinu a místo, kudy voda do konstrukce vtéká. Příčinu je nezbytné nejprve odstranit a teprve následně řešit obnovu poškozených konstrukcí (foto 2.10 a foto 2.11).

Foto 2.10 Pohled na uliční fasádu domu s opadanou omítkou, obvodové odhalené zdivo je tvořeno truplovaným zdivem (hlína, jíl, větve zalívané do bednění na kamenný sokl).

Foto 2.11 Detail nároží armovaného větví a pruty zapuštěných truplovaných obvodových stěn domu.

Foto 2.11a Stavba truplovaného zdiva (fotografie pana Mlezivy z Bígru)

 

1. Poškození základů dešťovou vodou

 

Dešťová voda musí být odvedena ze střech domu bezpečně okapovými svody a žlaby. Svody musí končit těsně nad úrovní terénu. Nesmí být děravé. Voda musí od domu odtékat, není možné, aby se v blízkosti základů zdržovala nebo vytvářela louže. Chybějící svody mohou velmi rychle způsobit destrukci omítek a následně i obvodového zdiva. Zdivo začne nasávat vlhkost přes celou šířku stěny. V interiéru začne docházet k plesnivění stěn. Z vnější strany obvodového zdiva se začne destruovat zdící materiál díky opakovaném zmrznutí vody v konstrukci. Zmrzlá voda zvětšuje svou objemovou hmotnost a začne zdivo trhat. V krátké době bude zdivo vykazovat trhliny, případně bude docházet k vypadávání zdícího materiálu, což posléze způsobí rozsáhlé statické poruchy domu.

 

Ochranou proti poškození základů i obvodových stěn domu je udržování svodů i žlabů, jejich pevné ukotvení ke střeše i ke stěnám, vždy opatřených nátěrem, který je nezbytné čas od času obnovovat. Žlaby ani svody nesmí být děravé a je nezbytné je každoročně čistit od napadaného listí (foto 2.12).

Foto 2.12 Sokl je dlouhodobě zatížen zvýšenou vlhkostí, což má za následek odpadávání soklových omítek. Ze stříšky nad vstupem voda stéká po fasádě a napomáhá degradovat omítky v nároží.

2. Poškození základů vzlínající vlhkostí


Každé zdivo pod úrovní terénu je namáhané vzlínající vlhkostí ze země. Vlhkost se do zdiva dostává přes jeho vnější boční stranu a zespoda. Vlhkost, která se do zdiva dostane, pomalu stoupá vzhůru do místa nad úroveň terénu a snaží se dostat k povrchu stěn a odtud pak mimo zdivo. Odchází jak do prostoru, tak dovnitř domu. Jakmile vzlíná ve větší míře do interiéru, pak dochází k degradaci omítek, k vytváření plísní doprovázených zatuchlinou (obr. 2.7). Proto, aby vody kolem základového zdiva bylo co nejméně a aby základy byly co nejméně dotovány vlhkostí, je nezbytné mít řádně odvedené svody od základů objektu. Voda musí rychle odcházet, nesmí se držet kolem stavby. Stejně tak je nutné udržovat terén ve stále stejné úrovni. Nesmí být zavážen hlínou, stavebním materiálem atd.

Obr. 2.7 Vlhkost ve zdivu. První obrázek ukazuje jakým způsobem vniká do domu zemní vlhkost. Při použití tradičních materiálů – hliněné podlahy s prkny, vápenné omítky, dřevěná okna a funkční komín může vlhkost z objektu přirozenou cestou odcházet. Druhý obrázek poukazuje na kumulaci vlhkosti v konstrukcích v případě, že se použijí betonové podlahy, cementové omítky, plastová okna a odstraní se komínové těleso. 

U starých domů se průchodu vody do základů dá zamezit, ale nikdy to nebude stoprocentní a vyřešené navždy. Musí se počítat s tím, že jistá míra vlhkosti v základech bude vždy a je do určité míry i nezbytná pro soudržnost základů. Jak konkrétně a zda vůbec byla na banátských domech v době jejich výstavby řešena izolace, není autorům tohoto elaborátu známo. Nicméně v českých krajích se potkáváme s vymazáváním vnější strany základů jílem, vytváření silných jílových ucpávek kolem základů, a to především v místech, kde byl dům zasazen částečně do terénu. Ve sklepeních se ,nacházely odvodňovací kanálky procházející skrz základové zdivo mimo objekt, případně i malé studánky, které stahovaly vodu z většího prostoru pod základy domu. V některých oblastech se do soklových omítek přidával popel. Jeho vlastnosti způsobovaly nenasákávání omítek a tím pádem bylo ochráněno zdivo. V současné době se řeší odvodnění základů několika způsoby. Ty se vzájemně kombinují, což má za následek účinnější ochranu proti vlhkosti (foto 2.13 a foto 2.14).

Foto 2.13 Obrovská prasklina v samotné hmotě zdiva způsobila utržení nároží. Důvodem je chybějící žlab a svod, díky nimž voda dlouhodobě podmáčela nároží domu. To následně pokleslo. Zároveň voda ve zdivu několikrát zmrzla a rozmrzla, zvětšila tím svůj objem a rovněž se podílela na roztrhnutí nároží.

Foto 2.14 Poškozený, děravý a promáčknutý svod způsobil poškození omítek fasády a soklu.

Přehled soudobých způsobů odvodnění

A/ Drenážní chodník

Provede se výkop podél základového zdiva těsně nad úroveň základové spáry, na vyspádované dno kanálu směrem od objektu se uloží drenážní hadice, provede se zásyp štěrkem, pískem, horní vrstvu tvoří buď zemina, nebo drobný štěrk. Cílem je, aby voda prošla přes štěrkový zásyp až na dno výkopu a drenážní hadicí odešla mimo základy (obr. 2.8).

B/ Okapový chodník

Podél základového zdiva se provede výkop do hloubky cca 30 cm, vysype se drobným štěrkem s vrchní vrstvou písku a do něj se uloží velkoplošná dlažba nebo velké lomové kameny. Cílem je, aby se do bezprostřední blízkosti základového zdiva nedostala dešťová voda. Ta spadne na velkoplošné kameny nebo dlažbu a odstřikem odskočí mimo základy, musí být ale dobře vyspádovaná od objektu, aby odstřik naopak nesmáčel omítku soklu. Jedná se spíše o doplňkovou technologii využívanou jako zakončení drenážního chodníku (obr. 2.8).

Obr. 2.8 Řez vzorovým kombinovaným drenážním chodníkem a okapovým chodníkem u základů obvodového zdiva. Vyspádované dno, drenážní trubka zásyp třemi vrstvami kameniva různé hrubosti od největší v nejnižší vrstvě až po nejmenší v horní vrstvě, uložení geotextilie, písku a usazení plochých velkých kamenů vyspádovaných od objektu. 

C/ Vodorovná izolace

Vodorovná izolace je moderní způsob řešení izolace základů. Základy jsou přerušeny hydroizolační vrstvou, která vytvoří vodorovnou clonu. Bývá navíc spojena s hydroizolacemi podlah, takže se vytvoří nepropustná „vana“. Tento způsob izolací je vhodný u novodobých objektů, ale u starých domů se neosvědčil. Pro provedení vodorovné izolace je nezbytné provést podřezání obvodového zdiva zhruba v úrovni terénu diamantovými pilami. Do vyřezané spáry se vloží hydroizolační folie nebo plechy, vzájemně se propojí a spára se uzavře cementovými zálivkami. Na obdobném systému pracují chemické injektáže. Zdivo je v určité výšce navrtáno do hloubky a do vrtů je aplikována chemická látka – injektážní clona, která má způsobit rozlití po celé šíři zdiva. Cílem v obou případech je vytvoření clony, nad níž již nebude moci vlhkost ve zdivu stoupat (obr. 2.9).

D/ Svislá izolace

Svislá izolace se využívá především na vnějším líci základového zdiva. Základové zdivo po celé výšce se odhalí, vyčistí se od hlíny, díry ve zdivu se doplní dozděním a celý základ se obloží hydroizolační nopovou folií. Ta se řádně přikotví ke zdivu, doplní se těsně nad úrovní terénu lištou. Cílem je vytvořit svislou clonu po celé výšce obvodového zdiva, tak aby voda nemohla pronikat do základů (obr. 2.10).

Obr. 2.9 Řez obvodovým základovým zdivem s užitím moderní metody podřezání zdiva a chemické injektáže. Pro historické objekty je tento typ sanace vlhkosti zdiva naprosto nevhodný. Jak budou v horizontu sta let vypadat základy namáhané vlhkostí, která nemá kam odcházet?

Obr. 2.10 Řez výkopem a základovým zdivem domu při aplikaci svislé izolace moderními materiály. Do výkopu je uložena nopová folie přetažená na obvodové zdivo a ukončená speciální plastovou lištou. Zbytek výkopu je zasypán kamenivem. Mezery mezi nopy měly přirozeně odvádět vlhkost ve zdivu a perforovaná ukončovací lišta by měla zprostředkovávat odvětrání vlhkosti. Z praxe se ale ukázalo, že nopy neumožňují požadované odvádění vlhkosti ze základového zdiva, a to naopak zůstává stále více a více zamokřené, díky plastové neprodyšné vrstvě folie.

C/ Vodorovná izolace

Vodorovná izolace je moderní způsob řešení izolace základů. Základy jsou přerušeny hydroizolační vrstvou, která vytvoří vodorovnou clonu. Bývá navíc spojena s hydroizolacemi podlah, takže se vytvoří nepropustná „vana“. Tento způsob izolací je vhodný u novodobých objektů, ale u starých domů se neosvědčil. Pro provedení vodorovné izolace je nezbytné provést podřezání obvodového zdiva zhruba v úrovni terénu diamantovými pilami. Do vyřezané spáry se vloží hydroizolační folie nebo plechy, vzájemně se propojí a spára se uzavře cementovými zálivkami. Na obdobném systému pracují chemické injektáže. Zdivo je v určité výšce navrtáno do hloubky a do vrtů je aplikována chemická látka – injektážní clona, která má způsobit rozlití po celé šíři zdiva. Cílem v obou případech je vytvoření clony, nad níž již nebude moci vlhkost ve zdivu stoupat (obr. 2.9).

D/ Svislá izolace

Svislá izolace se využívá především na vnějším líci základového zdiva. Základové zdivo po celé výšce se odhalí, vyčistí se od hlíny, díry ve zdivu se doplní dozděním a celý základ se obloží hydroizolační nopovou folií. Ta se řádně přikotví ke zdivu, doplní se těsně nad úrovní terénu lištou. Cílem je vytvořit svislou clonu po celé výšce obvodového zdiva, tak aby voda nemohla pronikat do základů (obr. 2.10).

E/ Sanační omítky

Sanační omítky se používají jak na vnější tak na vnitřní zdivo. Aplikují se na soklové partie zdiva. Jde o doplňující sanační opatření, které má pouze krátkodobou životnost, poté musí být omítky odstraněny. Omítky disponují velkým množstvím pórů, kterými odchází vlhkost z obvodového zdiva. Voda putující ze zdiva do omítek s sebou nese i rozpuštěné soli. Ty postupně zanášejí póry sanační omítky a nedostávající se na povrch omítky, proto nedochází po určitou dobu k solným výkvětům na povrchu omítek ani k vytváření vlhkostních map. V momentě, kdy je omítka zcela nasáklá solemi, přestává být funkční, protože nepropouští vlhkost a je nezbytné ji bezezbytku odstranit a nahradit ji novou omítkou. Její nefunkčnost se většinou pozná tím, že vlhkostní mapy se začnou rýsovat nad hranicí sanačních omítek. Vlhkost stoupá výše do zdiva.

Foto 2.15 Chybějící žlab způsobuje odkapávání dešťové vody ze střechy a způsobuje poškozování štukové fasády kolem oken. Zavlhčený terén kolem paty domu způsobuje vnikání vody do soklu a následné odpadávání omítky.

Hodí se výše uvedené metody pro sanaci vlhkosti historických objektů? Některé ano, jiné je třeba zcela odmítnout. Proč? Jsou na trhu poměrně krátkou dobu a jejich funkčnost z dlouhodobého hlediska např. 50 ti let není odzkoušená. Metody jsou natolik invazivní a nevratné, že jejich užitím již nebude cesty návratu. Krátkodobě sice mohou pomoci a výsledek se může zdát dobrý, ale po několika desetiletích mohou tyto zásahy přinést mnohem větší problémy, které bude nezbytné odstranit za cenu velkých finančních nákladů.

Vodorovnou izolaci a sanační omítky je při obnově historických objektů nutné zcela odmítnout. Jak pracují sanační omítky, jsme si vysvětlili již výše. Vyplývá z toho, že je nezbytné sledovat pomocí měření míry solí v omítkách jejich funkčnost. Toto se v praxi neděje a omítky se odstraňují až v momentě, kdy se vlhkostní mapy objeví nad hranicí sanačních omítek. Vlhkem poničené omítky se musí stejně jako sanační vrstva zcela odstranit až na zdivo. V případě obyčejných omítek líčených vápnem se sice nejedná o nic zásadního, ale velké škody to způsobí tam, kde se na omítkách vyskytují cenné historické malby, nebo jiné původní malované dekory (foto 2.15 a foto 2.16).

Foto 2.16 Soklové omítky byly prováděny z hrubého materiálu s přísadou popela a uhlíků. To způsobovalo šedou až tmavě šedou barvu omítky. Důvodem přidávání popela bylo zlepšení vlastností omítek proti zvýšenému zavlhávání.

 

Hodí se výše uvedené metody pro sanaci vlhkosti historických objektů? Některé ano, jiné je třeba zcela odmítnout. Proč? Jsou na trhu poměrně krátkou dobu a jejich funkčnost z dlouhodobého hlediska např. 50 ti let není odzkoušená. Metody jsou natolik invazivní a nevratné, že jejich užitím již nebude cesty návratu. Krátkodobě sice mohou pomoci a výsledek se může zdát dobrý, ale po několika desetiletích mohou tyto zásahy přinést mnohem větší problémy, které bude nezbytné odstranit za cenu velkých finančních nákladů.

Vodorovnou izolaci a sanační omítky je při obnově historických objektů nutné zcela odmítnout. Jak pracují sanační omítky, jsme si vysvětlili již výše. Vyplývá z toho, že je nezbytné sledovat pomocí měření míry solí v omítkách jejich funkčnost. Toto se v praxi neděje a omítky se odstraňují až v momentě, kdy se vlhkostní mapy objeví nad hranicí sanačních omítek. Vlhkem poničené omítky se musí stejně jako sanační vrstva zcela odstranit až na zdivo. V případě obyčejných omítek líčených vápnem se sice nejedná o nic zásadního, ale velké škody to způsobí tam, kde se na omítkách vyskytují cenné historické malby, nebo jiné původní malované dekory 
(foto 2.15 a foto 2.16).

A jaké omítky tedy na zavlhlé zdivo použít? Nejprve je zapotřebí odstranit poškozené omítky a vyčistit spáry až do hloubky 3 cm. Poté by se měla zlikvidovat příčina zavlhávání provedením drenážních a okapových chodníků . Zdivo by se mělo nechat přirozeně vyschnout minimálně 1 rok. V rámci tohoto roku je žádoucí provést odsolení zdiva. To znamená, že by se měl provést hubený vápenný podhoz – špric, který by se měl nechat na zdivu několik měsíců působit a poté by měl být odstraněn. Vytáhne nežádoucí soli usazené na povrchu i těsně pod povrchem zdiva. Tento postup by se měl minimálně 3 x opakovat. Teprve poté by bylo vhodné provést omítnutí stěn. Odsolené zdivo nebude tak rychle poškozovat nové omítky. Je to ekonomické i snadné řešení na prodloužení životnosti jakýchkoliv omítek. Nejpřirozenější je použití vápenných omítek bez přídavku cementu, jen trasového vápna nebo vápna dlouhodobě hašeného. Trasové vápno (prodává se jako alternativa hašeného vápna) způsobí větší pevnost omítky srovnatelné s cementem, ale zajistí požadovanou prodyšnost jako u omítek vápenných. Tras je druh vápna s přídavky jiných sloučenin a kompozit, které po jeho vypálení ve vysoké teplotě způsobí jeho speciální pevnostní vlastnosti. Další vhodnou úpravou soklových partií stěn mohou být sušící omítky pracující s fyzikálním jevem zvaným osmóza. Omítky disponují rovněž póry, ale velmi malých průměrů. Jimi odchází pouze vlhkost, ale soli se do póru nevejdou a tak zůstávají ve zdivu, nezanáší tím omítky a proto jejich životnost je vyšší než u sanančích omítek. Jejich vzhled i po delší době je bez vlhkostních map a bez defektů. Tento typ omítek se začal na památkových objektech aplikovat s dobrými dlouhodobějšími výsledky. Jejich cena je však poměrně vysoká.

Vodorovná izolace rovněž do historických objektů především s kamennými základy není vhodná. Zdivo nad clonou se postupně vysuší, ovšem vlhkost zůstane ve zdivu pod izolační clonou i nadále. Navíc vlhkost nebude nikam odváděna a bude se zde kumulovat. Z dlouhodobého hlediska se dá předpokládat, že zdící materiál začne degradovat a základy se začnou destruovat. Lze očekávat závažné statické poruchy, které bude nezbytné řešit za vynaložení vysokých finančních nákladů. S chemickými clonami je to obdobné v tom smyslu, že chemická látka musí být v horizontu několika let do zdiva opět doplněna. Jak chemikálie změní v dlouhodobém horizontu stavební materiál, dnes nikdo nedokáže přesvědčivě odhadnout.

Které metody lze na historické objekty použít? Rozhodně můžeme použít okapový i drenážní chodník, svislou izolaci základového zdiva případně i speciální omítky na soklové partie. Je vždy vhodnější používat tradiční, přírodní materiály. Ty dokáží s historickými objekty a jejich konstrukcemi z kamene, cihel, hlíny velmi dobře pracovat a vzájemně se propojovat. Když dožijí, je jejich odstranění velmi jednoduché. Nepoškodí původní konstrukci. Naopak je nezbytné zcela odmítnou soudobé materiály např. různé druhy hydroizolačních stěrek, a folií a tvrdé betonové, cementové omítky, asfalty.

Jednou z nejúčinnějších sanačních úprav je kombinace svislé izolace, drenážního chodníku i okapového chodníku a prodyšných omítek.

 

A/ Drenážní chodník

Jeho složení tak, jak je popsáno výše lze využít pro všechny historické objekty. Je nutné však upozornit, že dno výkopu musí být vyspádované od objektu a drenážní trubka by měla být uložena na nejnižším místě. Konec drenážní trubky by měl být odveden od základů domu jejím prodloužením ještě o několik metrů mimo základy. Trubka by měla být obalena geotextilií a teprve následně zasypána štěrkem. Mezi štěrkem a pískem nebo zeminou by měla být rovněž uložena geotextilie, aby se štěrk nezanášel a stále fungoval jako drenáž.

 

B/ Okapový chodník

U banátských domů by bylo vhodnější místo velkoplošné betonové dlažby použít na okapový chodník velkoplošné placaté kameny. Musí být uloženy v mírném spádu od domu a rozhodně musí být uloženy do propustného lože, nikoliv do betonu. Beton by uzavřel neprodyšně povrch a v případě, že by se pod okapový chodník dostala voda, neměla by možnost dostat se přes spáry mezi kameny pryč. Naopak by se začala tlačit do základového zdiva (foto 2.17).

D/ Svislá izolace

Svislou izolaci vnějšího základového zdiva by bylo nejlepší provést rovněž přírodním materiálem, a tím je jíl. Rozmočený jíl do konzistence hustého bahna se postupně „naplácá“ v tloušťce asi 20 cm na celou výšku základového zdiva. Poté se provede zásyp zeminou. Mezi zeminou a jílem je geotextilie, aby nedocházelo k zanášení materiálů. Přírodní jíl postupně vysychá a při dotaci vody zase bobtná, je nepropustný. Funguje v podstatě neomezeně dlouhou dobu, pokud není vyplaven. Výhodou je, že není nutné základové zdivo nijak zásadně vyrovnávat a menší díry ve zdivu jím lze vyplnit. V případě použití nopové folie musíme základové zdivo vyrovnat, aby se folie dala rovnoměrně rozprostřít. V případě ostrých hran kamenů v neupravených základech, hrozí poškození folie protrhnutím. Ta pak zcela ztrácí svou funkci. Navíc nevzhledná kotvící lišta je plastová a na historických objektech působí dosti cizorodě, nevkusně a její životnost navíc není příliš dlouhá. Velmi brzy se láme a není stálobarevná. Nopová folie uzavře naprosto neprodyšně vnější líc – boční stranu základového zdiva. Vlhkost se ale do konstrukce dostává i ze spodní strany zdiva, kterou nelze izolovat. Nopová folie jí nepustí pryč. Zůstává v prostoru mezi vnějším lícem základového zdiva a folií. Nopy by měly vytvořit mezery, kterými by vlhkost mohla stoupat vzhůru. Ale z dlouhouhodobější praxe se ukázalo, že tomu tak není. Naopak vlhkost se zde kumuluje a zůstává. Zdivo je i nadále vystaveno zvýšené vlhkosti. V případě užití jílu tento problém nenastává, jíl při styku s vodou nebo vysokou vlhkostí nabobtná, případně vlhkost absorbuje a zvětší svůj objem. V momentě suchého počasí se jíl postupně a přirozeně vysušuje a tak uvolňuje přebytečnou vlhkost. Jedná se o zcela bezpečnou, relativně levnou a funkční, přesto zapomenutou, metodu (obr. 2.11).

 

Obr. 2.11 Řez obvodovým zdivem a drenážním chodníkem za použití jílových izolací. Jíl je přírodní materiál, který dokáže pracovat s vlhkostí. Při zvýšené vlhkosti jí nasaje a při zvýšené teplotě naopak vysychá. Jíl se historicky jako izolace používal a i dnes je jeho volba pro historické objekty nejideálnější. Jílové izolace jsou max. 20-25 cm silné, omazané na základové zdivo, následuje geotextilie a zbytek výkopu je zasypán štěrkem. Mezi vrstvou jílu a kameniva, a to po celé výšce je nezbytné vložit geotextílii, aby nedošlo k zanesení jílové vrstvy nečistotami.

Foto 2.17 Poškození spodní partie domu po moderních úpravách fasády. Kamenný sokl byl opatřen tvrdou cementovou maltou, původní omítky opraveny a natřeny nepropustným fasádním nátěrem. Ten způsobuje zadržování vlhkosti v omítkách. Ty následně degradují, praskají a poškozují nátěr, který se odlupuje. Vysoká vlhkost v konstrukci se bude zvětšovat a urychlí degradaci nátěru, ale především omítek.

O projektu

Tyto stránky byly vytvořeny s podporou MZV ČR v rámci projektu společnosti Člověk v tísni jako pomoc krajanské komunitě v Banátu s cílem zachovat architektonické dědictví pro další generace.

e-mail: Ivo.dokoupil@pinf.cz

Další weby

www.banat.cz
vše o turistice v krajanských vesnicích
www.stream.cz
dokumenty z Banátu na televizi Stream.cz
Facebook
skupina Architektura Banátu na Facebooku

Connect